Vítejte na stránkách Cida, Fina a Micka z Vrchlabí

Jmenuji se Cid

Jmenuji se Cid (pochopitelně čti Sid), to je skoro jako El Cid, teda děsný hrdina a bojovník. Jsem jorkšírský teriér. Narodil jsem se 24.3.2003 v Šašovicích u Želetavy. S celou svou rodinkou, mámou, tátou, sourozenci a tetami a strýčky a jejich dětmi jsme měli k dispozici celý svůj byt. Moje tehdejší majitelka měla taky jeden byt pro sebe, ale tam jsme moc nechodili. Když nás pustili ven na zahradu, bylo nás tolik, že to vypadalo, jako kdyby padala psí lavina po schodech. Ten rok, co jsem se narodil, byl zrovna květen a venku bylo moc hezky, u nás zazvonili nějací cizí lidé. Byli to čtyři dospěláci a tři děti a šli se podívat na mého brášku. Jenže bráška byl asi trouba, tak se k nim moc neměl. Využil jsem situace a honem jsem se začal ukazovat a nakrucovat a tulit. A už to bylo. Ta paní s chlapečkem se rozhodli, že si mě odvezou s sebou k sobě domů a dali mi jméno Cid.

Moje nová rodina

Chtěli mě šupnout do košíku, ale nějak jsem se jim tam nevešel, tak jsem celou tu dlouhou cestu do nového domova ležel na sedačce v autě. Byl jsem strašně šikovný, protože jsem jim ani nepoblinkal auto, to mě potom všichni chválili. Místo bytu s celou rodinkou jsem se přestěhoval do domečku v Krkonoších, který byl jenom můj, to bylo najednou místa! Panička s tím klučinou (mimochodem – jmenuje se Kuba) se o mě strašně pěkně starali, pořád mě hlídali, abych si něco neudělal, abych měl co mlsat a aby mi nebylo smutno. Dostal jsem novou kukaň na spaní, ale vydržel jsem v ní jenom dva dny, potom se mi podařilo vetřít do postele a tam už jsem zůstal. S celou jejich rodinou jsem jezdil na výlety, chodil na houby, s Kubou se honil po loukách a měl se vůbec báječně. Jo a ještě jsem chtěl říct, že nemám moc rád vodu, protože jsem jako malý pejsek spadnul u dědy na chalupě do rybníčka. Byl celý zarostlý, tak jsem si ho spletl se zelenou travičkou a najedou jsem musel plavat, brrr… V té době jsem taky poznal svého nového pánečka, i když ten s námi v tu dobu ještě nebydlel, ale měl mě taky moc moc rád.

Muj nový brácha

No a pak se to stalo. Ve městě, kde bydlíme, se našel jorkšír, kterého někdo zapomněl nebo ho nechtěl. Paničce ho bylo líto, tak se rozhodla, že mi domů pořídí bráchu. Jak já ho neměl rád a jak jsem se ho bál. Byl na mě ošklivý jako krokodýl. Pořád by mě pral a baštil mi z mých mističek, na mě nic nezbylo. Ale panička se snažila, abych se měl pořád stejně pěkně, i když občas ona i Kuba měli pořádně pozobaný ruce. Fin – to je ten můj nový brácha – po čase přišel na to, že se může mít i on dobře v domečku, kde ho mají všichni rádi a po těch letech, co spolu bydlíme, je to už skoro sedm roků, je čím dál hodnější a někdy si spolu i hrajeme. Strašně rádi se válíme a muchláme v pánečkově postýlce, vyhříváme se na sluníčku a běháme venku.

A abych nezapomněl, jedna místnost v domečku je pro nás nejlákavější. No jasně, kuchyň! Hlavně když tam voní masíčko s mrkvičkou, které nám panička vaří k obědu. Když nemá čas, dáme si i konzervu nebo granulky, ale není nad sobotní nebo nedělní oběd. No a teď už jsem velký psí chlap a strašně mi chybí nějaká kamarádka. Doma jednu mám, ale to je liška a ještě ke všemu je plyšová, tak bych se chtěl někdy potkat se psí holčičkou, která by si se mnou chtěla kámošit. A Kuba říká, že i když vypadám trochu jako lenochod, mám oslnivý úsměv, tak holky honem, čekám na vás!

Smutná zpráva

V neděli 10.11.2013 nám umřel Cidík, byl moc moc nemocný a až do poslední chvilky strašně statečný. Odpočívá na chalupě v Čisté, má u sebe i svou oblíbenou plyšovou lišku. stýská se nám po něm, ale teď už je mu dobře a někde z psího nebe na nás vrtí ocáskem.

No a já jsem Fin

Kdy a kde jsem se narodil nevím a asi to už nikdy nezjistíme. Mně to ale nevadí, protože narozky slavím se svým bráchou Cidem 24.3. Aspoň se nehádáme, že jeden dostal dort a druhý nic.

Můj nový domov

Panička mi povídala, že mě našla nějaká paní ve Vrchlabí a vzala mě k sobě do paneláku. Strašně jsem tam štěkal na každý zvuk, tak si mě nemohli nebo nechtěli nechat. No a pánové z městské policie se přišli zeptat, jestli jako náhodou nepatřím do domečku, kde teď bydlím, ale to si spletli. Tam už bydlel Cid.

Jenže jeho panička se rozhodla, že mě nenechá dát do útulku a že to se mnou zkusí. To si ale vůbec nedovedla představit, co ji i všechny v domečku čeká. Když si pro mě s Kubou přijeli do paneláku, ani nevěděli, jak mi mají říkat. Ta paní, co mě našla, mi říkala Karle, saláme, pse… to se mi ale vůbec nelíbilo. Kuba s paničkou mi dali jméno Fin. Nejdřív jsem na něj neslyšel, ale teď už přesně vím, že jsem to já. Teda taky na něj neslyším vždycky, to záleží na tom, jakým tónem se na mě volá a odkud to voní. Když něco provedu a volá se na mě, tak to radši dělám, že tady nejsem. Jinak jsem zapomněl říct, že jsem taky jorkšír, i když Kuba říká, že jsem kříženec medvěda, piraně a krokodýla a chvílema se teda úspěšně tvářím, že jsem pes. Jo a taky prý pokoušu rád každého, ani ho nemusím znát. Ale to teda pořádně šidí, protože zobu jenom někoho. Asi si to pamatuju z doby, kdy jsem ještě nebydlel v domečku, ale tam, kde se o mě moc dobře nestarali. Když si mě panička vzala, měl jsem veliký teploty, hnisavou tlamičku a byl jsem z toho strašně mrzutý. Taky jsem byl strašně hubený, ale to uvidíte na mých fotkách, jaký jsem po těch letech krasavec. Museli jsme často k doktorovi, aby mi pomohl dostat se z toho. Panička mě tam vezla v lyžařských rukavicích a zabaleného v dece, abych ji nemohl sežrat. Když se mi ulevilo, začal jsem se pořádně cpát. Cidovi jsem vyjídal mističky, mlsal jsem i z vidličky. To už ale nedělám, protože se jí bojím.

Strašpytel a lenoch

Já jsem vlastně strašný strašpytel, takže každý můj kousanec je vlastně jenom obrana. Kromě jídla mám rád i jiné věci, třeba se strašně rád vozím v autě. Místo spolujezdce je jenom moje, když se mi tam cpe brácha, tak na něj pořádně vrčím. Z předního okna je totiž nejlíp vidět na cestu. Taky rád chodím na procházky, i když při své váze toho občas moc neujdu. Mám ale silného pánečka, který mě unese, když mě bolí nožičky. Taky se se mnou pěkně mazlí každý den, když přijde z práce. Na to vždycky se Cidem čekáme.

Moc se mi líbí vyhřívat se na zahrádce na sluníčku, to si tak mžourám očima a hřeju si kožíšek. Když nemám dobrou náladu, zalezu si do pelíšku a tiše čekám, až mě to přejde. Ale čím déle bydlím v domečku se všemi, co mě mají rádi, tím je to se mnou lepší. Doopravdy!!!

Mick

Jmenuji se Mick, narodil jsem se 21.9.2013 v našem hlavním městě Praze.

Něco o mně

Mám pár sourozenců, jednoho brášku a dvě sestřičky, mamka je velká krasavice. Jo a taky jsem do svých osmi týdnů bydlel se super tetou bullinkou. Je bílá a suprácky se po ní šplhalo. A pak to přišlo, přijeli si nějací človíčkové z Krkonoš a než jsem se nadál, seděli jsme v modrém autě a prchali směrem k Vrchlabí.

V novém domečku na mě čekal brácha – no čekal, vůbec se ke mně nemá, asi ho dost prudím, je to přece jenom starší pán. Po domečku jsem se naučil běhat tryskovou rychlostí. Páneček s paničkou mi dali plyšové schody ke gauči, to se mi to ale šplhá nahoru skoro samo. Mám spoustu hraček, jsme zlobič, ale daleko víc je se mnou radosti a legrace. Brácha si na mě určitě zvykne, o tom vám povyprávím někdy příště. Jo a nemusíte mi říkat jenom Mick, daleko spíš slyším na Mikíše nebo Mikeše, taky trochu na Mickysaura

Fotogalerie